Nepojmenovaná 001

16. listopadu 2007 v 17:28 |  Happy End
Všechno listí už dávno serval vichr, co řádil všude kde mohl a kam jste se podívali, ležel sníh. I Tesco mělo žárovičky a v reklamách vykřikovalo cosi o dárcích pod stromeček. A přitom byl listopad - studený a smutný. A to ještě nemluvím o svých osobních problémech.
Pokračování v celém článku.

On, to on za to může, a kdybych mu psala dopis, všechno bych mu vyčetla, všechny maličkosti a drobnosti a sprostý slova by se ze mě sypaly v dosut neobjevených vazbách. Ty dvě slova "miluji tě" začal opakovat jako básničku, už v nich nebylo to, co dřív. Jeho úsměv, který zářil na jeho tváři vždy, když mě potkal, se změnil v úšklebek. A nakonec už mě začal ignorovat úplně, začal kouřit, brát drogy a noc co noc chodil pod most dělat graffiti. Včera už mi ale ruplo, před celou jeho partou jsem k němu přišla a vyčetla mu, jaktože mi neodepisuje na Icq, když já mu píšu téměř neustále. Odpověděl mi: "A co si o sobě jako myslíš? Kdo vůbec seš abych se s tebou musel bavit?"
Co si o sobě asi myslíš? Znělo mi to hlavou celou věčnost, ale nebrečela jsem, na to už jsem dlouho věděla, že to mezi náma nejiskří, ale skřípe. No jasně... úplně mi svitlo. Úplně na druhý straně města je most, a je známo, že na něm skončilo víc lidí, než kdekoliv jinde ve městě.
Ven jsem vyrazila téměř v devět, mamce jsem řekla, že du spát za kámoškou a tak jsem si nemusela dělat starosti, že mě bude nahánět. Sedla jsem si smutně na zábradlí, nohama houpala sem tam a oči upírala do temných vod pode mnou. Najednou mě napadlo, že mi za to vůbec nestojí. Vždycky, když mě po tom incidentu potkal to bylo stejné, já jsem brečela a on šel a dělal, že mě nevidí.
Uslyšela jsem za sebou kroky. Oni jsem se neobtěžovala otáčet se - myslela jsem si, že to bude nějaká stará seňorka a bude mi domlouvat, že když hned nestezu, zavolá policii. Nebyla to bába, ale holka tak přibližně mýho věku - jenom si sedla vedle mě a broukla: "Kluci, co?" "Jo," řekla jsem aniž bych přemejšlela nad tím, že to vlastně říkám. "Já taky," řekla a taky se zadívala do vody.
Najednou zpoza rohu vyběhl on a dost funěl. "Počkej, to nemůžeš, já ti to vysvětlím! Prosím neskákej, fakt, uvidíš, že se to spraví!!!!" To všechno ze sebe doslova vychrlil. Opatrně jsem se na zábradlí otočila a pohlédla mu do očí. "Fakt," valil ze sebe furt dál, "já nechcu abys skočila, to prostě nemůžeš, já tě miluju."
Všechno hezký s nim se mi promítlo v hlavě. Ty dny, kdy jsme společně chodili po nábřeží u moře, kdy měl ještě ty krásně rozdrbané vlasy (no teď už je měl přerostlý) a kdy se na mě smál od rána až do večera. Podal mi ruku a já jí přijala.
Naší idylku ale přerušila rána, taková tupá, ale hned bylo poznat, že vychází odspoda. Dole v řece byly vidět na hladině kola - bylo mi jasný, že ta holka se utopila.
Takže nakonec dopadlo všechno dobře, on se učil tomu všemu svinstvu odvykat a společně jsme trávili tolik času, kolik jen šlo. A když mě teď napadá, že jsem chtěla skočit....
...musela sem bejt fakt kráva.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ferda Ferda | Web | 17. listopadu 2007 v 16:43 | Reagovat

Vyhrala si soutež blogu !

2 Ferda Ferda | Web | 17. listopadu 2007 v 18:06 | Reagovat

Vyhrala si ! opravdu !

3 s***********************j s***********************j | 1. července 2008 v 16:41 | Reagovat

jo fakt hustej příběh něco podobnýho se mě taky stalo ale jemu to bylo u prdele :( život je hold takovej

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama