2 odlišný světy

11. listopadu 2007 v 19:37 |  Smutný konec
Ani nevím jak se mi to povedlo, ale najednou sem se ocitla v nemocnici a všichni mi tvrdili, že mě sejmul náklaďák a že ještě můžu děkovat bohu, že sem to přežila. Jenže ono se řekne přežila - řeknu vám že přežít s pocitem, že se už nikdy nepostavíte na nohy, nekdy se nepoškrabáte na chodidle a ještě máte v celém těle smrtelně nebezpečnej zánět, tomu se říká přežít a "mít kliku". Kolikrát jsem přemýšlela, že prostě půjdu a odpojím všechny ty přístroje - jenomže pudu pro mě bylo už trochu zastaralý. Maximálně bych se mohla plazit.
Pokračování v celém článku.

Na začátku mě všichni navštěvovali několikrát denně a ronili slzy, div že se nevybrečeli z podoby. Babička, mamka, teta... většinou brečely ženský. Pak sem jim to zatrhla a postupe, času sem jim doporučila, aby za mnou furt nechodili, ale aspoň tak obden. Z doktorama sem spolupracovala co sem mohla - můj cíl bylo vrátit se do života.
Pak odešla moje spolupacientka. A tak se stalo, že sem na nějakej čas měla pokoj jen pro sebe. Byla bych to využívala víc, kdybych ty nohy měla, ale i tak sem za to soukromí byla ráda. A pak asi za měsíc ke mě přidaly jinou holku.
Prej skákala z mostu do řeky - a netrefila se. Možná to zní vtipně, ale prostě se trefila na mělčinu a nohy se jí zarazily do těla. Z původních 170 centimetrů teď měla o deset míň. Svoje žiletky se ani nesnažila schovat - válely se všude od koupelny až k mý posteli. A co bylo nejhorší - že mě začala strašně ovlivňovat.
Všechno začalo tím, že mi furt do mozku vkládala, že holka bez noh už si asi moc neužije. Každý den si vymýšlela další a další návrhy, co beznohý nemůžou dělat. Pak mi začala pučovat žiletky, když jsem se naštvala. Samozřejmě, že sem je nepoužila.
A pak... k nám do pokoje jednoho dne, kdy venku vichr s mokrým sněhem společně servávali poslední lístky ta stromech, přišel doktor. Obě nás to překvapilo - a to dost. "Mám pro jednu z vás dobrou zprávu a pro jednu špatnou," řekl, "kterou nejdřív?" "Prvně tu doboru, já se pak kvůli tý špatný z tý dobrý nemůžu anichvilku radovat," řekla moje šílená spolubydlící.
"Tak ta první je k tobě," odpověděl doktor a otočil se ke mě zády. V tu chvíli mi došlo, že pro mě bude ta špatná. Úplně se mi zkroutily vnitřnosti a rači sem ani neposlouchala, co jí ten magor říká. Pak se otočil ke mě. Jeho pohled pro mě znamenal cosi hrozného. "Tvoje krevní testy nedopadly dobře. Musíme s lítostí konstatovat, že-" jako kdyby mi někdo vyrazil dech - ta věta zněla tak hrozně "- že nám tu tak do tejdne umřeš. Ta infekce byla opravdu... opravdu... Tvý rodiče už jsme kontaktovali."
"Zuzi..." oslovila jsem svojí "kámošku", "puč mi žiletku." "Neblázni, tady na tom povlečení to bude hned vidět." "A co na tom záleží?" tu větu jsem téměř zaječela. Ona po mě beze slova hodila žiletku a sledovala mě svýma světlýma očima.
Sluníčko se na chvilku vyšvihlo mezi mraky. Už mě nehřálo jako dřív, jenom rozložilo své mrazivé paprsky na nemocniční peřině. Rozklepanýma prstama jsem z papíru vyndala žiletku. Chvíli jsem pozorovala její lezklé ostří a pak jí bez váhání zařízla do kůže. Bolelo to to je pravda, ale pocítila jsem jakýsi pocit něčeho dobrého.
Do našeho pokoje vrazila snad celá moje familie - a samozřejmě všichni pro slzy málem neviděli. Jenomže já už jejich hlasy neslyšela - jenom jsem viděla, jak jejich rty bezhlasně promlouvají, jak potichu pláčou...
A pak jsem je najednou viděla z rohu pokoje - "připlula" jsem k nim a chtěla je utišit, ale oni mě neslyšeli... a já byla odsouzená k tomu, abych je donekonečna provázela na jejich cestách, sledovala jejich útrapy a nemohla je utišit...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ferda Ferda | Web | 12. listopadu 2007 v 14:09 | Reagovat

mas hodnocení !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama