Můj konec

25. října 2007 v 15:16 |  Smutný konec
Byl podzim, celkem kosa a mrholilo. Seděla jsem zády ke stěně plné graffiti a prohlížela si žiletku. Koupila jsem si jí úplně nedávno a ještě jsem s ní neměla žádný zkušenosti. V poslední době na mě rodiče hodně řvali, ve škole jsem chytla nějaký ty pětky ze zkoušení a spolužáci mi furt vyčítali, že s nima nejdu večer zahulit. K tomu jsem chytla horu pokut za ježdění na černo v MHD a rodiče mi je zaplatit nechtěli a já na to neměla. Díky tomu mi chodily samý připomínky a další pokuty. Už jsem se chtěla na ten svět vybodnout.
pokračování v celém článku

Můj brácha na tom byl podobně. Byl moje dvojče a tak se dalo čekat, že se nebudeme moc lišit, ale jeho ostatní brali vždycky jako "kluka", a podle měřítek všech dospělých se kluci vždycky chovají trochu hůř. A navíc - můj brácha uměl ty problémy řešit.
A tak jsem si prohlížela tu žiletku a všechno mi běhalo hlavou. Už dlouho jsem znala ty příběhy o smutných koncích holek, který se řezaly, ale neumřely. Měly spousty jizev, ale nezabily se. Měly hluboké rány od špendlíků, ale přežívaly s tím. Ale já nechcu přežívat, chcu umřít!
Vytáhla jsem si rukáv a zkoumala, kde to bude nejúčinnější. Moje myšlení náhle přerušil kdosi, kdo vyšel zpoza rohu a rukávy měl stejně vyhrnuté jako já. Byl stejně vysoký a rysy měl taky moje. V jedné ruce měl nůž a v druhé cigaretu. Brácha.
Chvíli jsme na sebe pitomě zírali a snažili se schovat "nástroje smrti" do kapsy. Neúspěšně. "Přece se nechceš podřezat!!" zeptali jsme se úplně současně jeden druhého. "Ne to nechcu," jsme si zase odpověděli.
Brácha si sedl vedle mě. Shrnul si rukávy a sundal z hlavy kapucu. Následovala jsem ho. Pak vzal nůž a zahodil do křoví. "Co to-" ale větu jsem nedořekla. "Myslel jsem, že ty seš normální," vydechl brácha. "Kdybych umřel já, rodiče ještě budou mít tebe, ale ty se zabít nemůžeš! To prostě nejde!" Zírala jsem na něj prvně beze slova, ale pak jsem vzala žiletku, rozlomila jí a taky hodila do keře. Pak jsem konečně promluvila: "A copak ty umřít můžeš? Bez tebe by byl život nic. Máš větší sílu k životu. Nech umřít mě."
"Vždyť by ses ani nezabila," odfrkl si brácha. "Ty bys to neudělala." "A ty taky ne!" zaječela jsem a vyskočila na nohy. Zírala jsem na něj jako nikdy předtím a znova se zamyslela. Co by asi rodiče dělali, kdyby se jeden z nás zabil? Nebo třeba oba? "Neumře ani jeden z nás," usoudila jsem a pomohla bráchovi na nohy.
Společně jsme se vrátili domů a jeden druhýmu prohlídli pokoj. Odstranila jsem bráchovi všechny špendlíky a on mě na oplátku všechny žiletky, co jsem schovávala pod uvolněným prknem v podlaze. Spokojeně jsem usnula. Byly asi tak 2 hodiny po půlnoci, když mě vzbudil tupý úder a huhňavé zaskučení. S tím nejhorším pocitem jsem pohlédla z okna. Byl to on - brácha - rozpláclej na chodníku.
Moc dlouho jsem neváhala. Trhnutím jsem otevřela okno a skočila do ledového počasí dohasínajícího října. Dopadla jsem bolestivě vedle bráchy. "Proč jsi to udělala?" zeptal se mě. "Chtěla jsem být s tebou," byla moje poslední bolestivá slova před smrtí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elliška Elliška | Web | 25. října 2007 v 19:23 | Reagovat

To je strašně hezký... a smutný :´(

2 fred13 fred13 | Web | 25. října 2007 v 19:57 | Reagovat

já vim, ale když to napíšu, něco v mým já se tak jako uvolní a cítím se líp:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama